Work Text:
,,Dneska jsme měli kreslit portrét Pána ohně a měla jsem nejlepší obrázek ze třídy!"
,,To je hezké, zlatíčko."
,,Dokonce lepší než Ty Lee," přisadila si malá Mai, stojící mezi dveřmi do přijímacího sálu.
Nestávalo se často, že by matka byla doma. Většinou doprovázela otce na důležitých jednáních, nebo byla na čajovém dýchánku u jedné ze svých přítelkyň. Teď zrovna ale měly dvě z nich přijít k nim, probírat nudné věci a matka byla uprostřed shonu, jen aby to tu vypadalo reprezentativně.
,,Ne, kolikrát mám říkat, že ty záclony s vlnkami rozhodně ne!" okřikla zrovna jednu služku, ignorujíc svojí dceru stojící ve dveřích.
,,A dokonce i lepší než Azula!" přisadila si Mai ještě jednou.
Její matka si povzdechla a promnula si čelo, jako by měla všeho akorát tak dost.
,,Podívej se zlatíčko, je to moc pěkné a všechno, ale za chvíli přijde návštěva a potřebujeme mít klid, ano?"
,,Ale-"
,,Kolik, ti je?"
Mai sklonila hlavu a zaměřila se na svoje tmavé boty, kterými šoupala po luxusním vyšívaném koberci.
,,Děvět," zamumlala tak, že jí jen těžko bylo slyšet.
,,Tak to už jsi velká holka, která se dokáže na pár hodin potichu zaměstnat ve svém pokoji, ne?" zeptala se jí matka, považujíc tím rozhovor za dokončený, a otočila se zády k ní, aby probrala s jednou ze služek vhodnost světle modré čajové soupravy.
Mai by mohla namítnout, že tohle jí říká vždycky. Že už jí nebaví dělat hodnou holčičku, která střídavě předstírá, že neexistuje, a chodí na nudné večírky, kde je v roli jakési trofeje rodičů. Ale nemělo by to cenu. Nikdy to nemělo cenu.
Místo toho proklouzla zadním vchodem do jejich malé zahrady a aby nějak zahnala nudu, trénovala se svojí novou sadou házecích nožů. Sadu dostala od rodičů za to, že ,přestala vyvádět jako malé dítě a šla s nimi na oslavu v paláci, kde se chovala jako vzorná dáma.'
Ona ale nevyváděla. Byla právem naštvaná, protože rodiče propustili její chůvu, jednu z nejbližších lidí v jejím životě, protože ,už byla přeci dost velká holka'. Teď už ale Mai tolik naštvaná nebyla. Házecí nože byly lepší než ty, co si tajně půjčovala v kuchyni.
První, druhý, třetí i čtvrtý nůž, se zabodli pěkně v řadě vedle sebe.
Usmála se.
,,Ssst, Mai!" ozval se hlas z rohu zahrady. Vzápětí tam něco, nebo spíš někdo spadl s pořádným žuchnutím do křoví.
Mai sice věděla, že by si měla dávat pozor na lidi, co proklouznou kolem stráží a přelezou zeď do jejich zahrady, ale i tak tam šla, aniž by si sebou vzala jediný z nožů. Dost dobře totiž věděla, koho tam najde.
A to syna prince Ozaie, který se urputně snažil vymotat ze spárů pichlavého keříku.
,,Mai!" vykřikl Zuko nadšeně, když jí spatřil. Prudce sebou škubl, aby vytrhl rukáv kimona z trní, což se mu nakonec podařilo, ale málem přitom upadl znova na zem. ,,Dlouho jsme se neviděli. Musím ti něco ukázat!"
Zuko byl vždycky neskutečné nemehlo, ale to, že jenom kvůli ní vyklouzl z paláce, ji zahřálo u srdce.
,,Nehluč, nebo tě někdo zaslechne," napomenula ho mrzutě, i když měla sto chutí ho obejmout a zabořit hlavu do jeho hedvábné, teď už taky dost pichlavé, róby.
,,Jasně, jsem zticha jako krtkomyš."
Rozešli se směrem doprostřed malé zahrady, která se ani zdaleka nemohla rovnat těm královským a usedli opření o Maiin terč na házení s noži.
,,No, takže," začal Zuko, ,,doma to byla hrozná nuda, víš. Azula se zase předvádí a otec říká všem, kdo je ochotný ho poslouchat, jak je nadaná. Tak jsem radši zmizel. Jo a strýček mi poslal z Království země tenhle nůž," vytáhl z pod róby nůž, s vyřezávanou rukojetí a nablýskanou čepelí, ,,patřil vojákovi. Je tam napsáno: Nikdy se nevzdávej. "
Mai, která doteď spíš než slovům, věnovala pozornost Zukově štěstím rozzářené tváři, si nůž zkoumavě prohlédla. Dobře by se s ním házelo.
,,No a tak mě napadlo," pokračoval Zuko a najednou znejistěl, ,,že by jsi ho možná chtěla vyzkoušet jako první. Když už tady máš ten terč."
Mai překvapeně zvedla pohled, ale hned ho zase odvrátila. Byla to vlastně jenom taková hloupost, ale v jejich dětské mysli to byla velká pocta. A Zuko byl navíc starší kluk a princ.
,,Tak...tak jo," řekla Mai a cítila jak jí rudnou tváře.
Opatrně, tak, aby bylo jasné, že si nože velmi váží, si ho od Zuka vzala a stoupla si v dostatečné vzdálenosti od terče. Zuko raději také poodešel pryč.
Nadechla se a vydechla, aby se uklidnila a pak mrštila nožem, který se samozřejmě zabodl do úplného středu.
Zuko začal tleskat.
,,Páni! Jsi fakticky úžasná!"
,,Díky," zamumlala Mai, kterou Zuko tímhle svým nadšením vždycky přiváděl do rozpaků.
,,Ne, já to myslím úplně, jakože vážně," řekl Zuko tiššeji a došel k ní blíž.
Oba dva téměř naráz neskutečně zaujmuly lemy kimona.
,,Víš Mai...já...chci se tě na něco zeptat už delší dobu," začal Zuko nervózně.
,,No...jde o to, že jsi fakt úžasná...a mám tě docela rád..."
Tady se zarazil. Pak rychle zavrtěl hlavou, jako by chtěl setřást všechny pochybnosti a řekl: ,,No, chtěl jsem se tě zeptat, až budeme dospělí, nechceš si mě vzít? Mohla by jsi se mnou bydlet v paláci."
Mai, která doteď nervózně šoupala nohou po zemi se zastavila a podívala se na něj.
,,No...tak jo."
,,Jo?!"
,,Jo."
Zuko se znovu rozzářil jako sluníčko a aniž by to čekala obejmul jí.
Možná to nebylo nijak oficiální, ale pro ně to v tuhle chvíli byla stoprocentně závazná a hotová věc, jak to tak mezi dětmi bývá.
Jednou se prostě vezmou a nic jim v tom nezabrání.
• • •
Zuko vytáhl Mai za ruku na zahradu, osvětlenou jenom měsíčním svitem. Oba byli ještě rozesmátí z oslavy, která byla právě v nejvyšším proudu, když se ale za nimi zabouchly dveře, nebylo slyšet téměř nic.
,,Tak, co jsi mi potřeboval říct, ty tajnůstkáři?" zeptala se Mai, s úsměvem na rtech.
Chtěla se k němu přitisknout, ale Zuko jí náhle pustil a s vážným výrazem poodstoupil.
Pak, jediným pohybem, pomocí ovládání ohně zapálil svíčky, rozestavěné po zahradě. Ve tvaru srdce.
Mai se na zatajil dech.
Zuko se vrátil na krok od ní a s nejvíc vážnou tváří, které byl ten kluk schopný, začal: ,,Mai..." poklekl na jedno koleno a vyndal z kapsy krabičku, pokrytou rudým sametem, ,,Měl jsem se tě na tohle zeptat už dávno.“
„Známe se od té doby, co jsme byli děti a já jsem byl vždycky vděčný za to, že můžeme být přátelé. Pak se to všechno dost změnilo, když se změnily i moje city k tobě a...mnohokrát v životě jsem si nebyl vůbec jistý co dělám, ale tímhle jsem si jistý, jako ničím předtím.“
„No, to co chci říct je," řekl a otevřel krabičku, ve které se leskl náhrdelník s překrásným rubínem uprostřed, ,,už jsem se tě na to ptal jednou ale...prokážeš mi tu čest a staneš se manželkou Pána ohně?"
Mai byla, přirozeně, v šoku. Nikdy od Zuka neočekávala takové gesto...v podstatě, tak nějak žila s vědomím, že tohle je mezi nimi uzavřená věc už od té doby, co jim bylo právě devět a deset a slíbili si to v zahradě za jejím domem.
,,Tedy, samozřejmě," začal Zuko nervózně a uhnul pohledem, ,,není to úplně lehké životní rozhodnutí a, ehm, chápu jestli si to potřebuješ rozmy-"
Přestal, až když Mai, sváteční oblek nesváteční oblek padla na kolena vedle něj a objala ho.
,,Nepotřebuju čas na to, si to rozmýšlet," zašeptala a snažila se neznít, jakože nemá daleko k slzám. Což měla.
,,Takže...mám to brát jako ano?" zeptal se Zuko, pořád ještě trochu zmatený.
Mai se usmála a místo odpovědi ho políbila na rty.
Zuko se po těch letech vůbec nezměnil. Pořád byl ten stejný, roztěkaný, ale milý kluk a i snad kvůli tomu ho nemohla milovat víc.