Work Text:
Harry zrovna scházel po schodech Doupěte, když jej odchytila ruka a nenápadně ho postrčila směrem k prázdné kuchyni. Když se pořádně rozkoukal, překvapeně zjistil, že před ním stojí Charlie. A tváří se... zvláštně.
„Věděl jsi to? Nikdy jsem ti nic neřekl, takže... kdy jsi na to přišel?“
Harry polkl a sklopil oči. Pak svůj pohled znovu zvedl a prohrábl si věčně rozcuchané vlasy.
„Já...“ začal tiše, hlas se mu trochu třásl nervozitou.
„Hej,“ usmál se na něj zrzek povzbudivě, „to je dobrý.“
„Jo,“ přikývl si Nebelvír sám pro sebe, ale neměl se k pokračování. Jen sevřel dlaně do pěstí.
Charlie jen zvědavě naklonil hlavu na stranu a něžně se usmál. A pak si ho prostě přitáhl do pevného objetí, aniž by mu dal šanci na jakýkoliv protest.
„Hmhuh-“
„Šššš,“ usmál se do černých vlasů krotitel draků. „Nemusíš nic říkat. Snad jen ano, nebo ne. Půjdeš se mnou zítra na večeři?“
Harry se znovu nadechl. Bylo mu trapně, že tak jednoduchou situaci ve svých sedmnácti letech nezvládá řešit líp, ale... sakra. Stál před ním Charlie Weasley, pro Merlina. Ten Charlie, kterému propadl už ve čtrnácti, když ho poprvé potkal v Doupěti.
„Jo, půjdu. Rád,“ konečně se usmál a trochu uvolnil. Z Charlieho náruče však nikam nespěchal.
*
„Takže... už mi povíš, kdy jsi zjistil, že jsem gay? Protože když jsem to oznámil rodině u té památné večeře, byl jsi s Hermionou jediný, kdo na to nijak nereagoval.“ Charlie zvedl obočí v očekávání, zatímco pozoroval svého přítele – ano, přítele (!) –, jak se obléká do práce.
„No, já...“ zasmál se Harry, zrovna když si zapínal knoflík u hábitu, „to nevěděl. Jenom jsem doufal. Když ses rozhodl tvé matce tak nečekaně vysvětlit, proč ti má dát pokoj s dětmi a budoucí paní Weasleyovou, myslím, že můj nedostatek reakce způsobil vnitřní infarkt nebo tak něco.“
„Zajímavé,“ mrkl Charlie a přitáhl si peřinu blíž ke krku.
„Jo. Ale jsem rád, že sis mě všiml v tom všem křiku a Ronově supění.“
„Počkej. Kdy sis mě vlastně poprvé všiml ty?“
Harry polkl. I po několika měsících báječného, kouzelného a krásného vztahu měl ještě problém s otázkami, na které nebyl připravený.
„Já... musím do práce! Nestíhám! Ahoj!“ vystřelil ze své vlastní ložnice na Grimmauldově náměstí, aniž by počkal na odpověď.
„Jasně,“ odfrkl si Charlie, než se znovu uložil ke spánku. „Protože v šest třicet sedm směnu na půl osmou stíháš jenom tak tak, když máš doma letax.“